veteran tatra,auta veterani,inzerce veterani a poradna pro auto veterany tatra | veteran tatra

NTM

Chlumčany16

Tatra z Řeporyjí aneb 70. léta v životě jednoho kabrioletu

 V květnu 2007 jsem zajížděl po generálce motoru svoji T57, když mě zradil karburátor v Praze Podolí. Zastavil se u mne elegantní pán, představil se jako Jiří Vlach a vyprávěl mi zajímavý příběh:

„Když jsem se seznámil se svou budoucí ženou Evou, jezdili jsme spolu na dovolenou krásným skútrem ČZ 175. Později jsme se vzali, čekali jsme rodinu a potřebovali jsme čtyři T57 pana Vlachakola. Krásný, módní skútr jsem vyměnil za Tatru 57, polokabriolet, rok výroby 1932.  V té době to sice již byl historický automobil, ale my jsme ho měli k rodinnému cestování, na lepší nebylo. Přesto na tatřičku s láskou vzpomínáme, protože nás vozila v době, kdy jsme byli mladí, šťastní, měli jsme malé děti a smysl pro dobrodružství. Když jsem Tatru koupil, měla velkou spotřebu oleje, a tak jsem si nechal udělat výbrus v Autodružstvu ve Strojnické ulici v Holešovicích a věřil jsem, že "mám vyhráno". Ale zdaleka to tak nebylo. Prakticky okamžitě jsem opět musel zase hlídat olej a bohatě dolévat. V roce 1968 jsem se rozčílil a vymontoval písty a ke své hrůze zjistil, že ti borci udělali příliš velkou, téměř tří milimetrovou drážku pro pístní kroužky, které měly tloušťku jen 2,5mm. Po velikém shánění se mi podařilo opatřit kroužky silné 3 mm a na našem starém soustruhu jsem opatrně drážky rozšířil na 3 mm s minimální vůlí. Když jsem ještě vyrobil nová vodítka pro ventily, stalo se něco báječného. Spotřeba oleje spadla na neuvěřitelných 0,2 l na 1000 km! A tam se držela i o rok později, v roce 1969, při cestě na rozpálenou jugoslávskou Istrii. Spotřeba benzinu  byla kolem 10 l na 100 km, podle toho, jak jsme spěchali. Auto jsme měli osm let a najezdili s ním přes 50 000 kilometrů. Procestovali jsme celé Čechy a z hor především Krkonoše a Jizerky. Všude jsme s sebou vozili malou Evu a Tomáše, v kempech prali plínky a spali pod stanem. V té době jsme s Tatrou podnikli dokonce dvě dálkové jízdy; často se mi vybavují. V červenci 1968 jsme se vypravili do NDR k moři. Bylo to pár týdnů před okupací Československa. Přípravy na ni, už byly všude poznat. Dálnice vedoucí k našim hranicím byla průjezdná, ale všechny její odbočky a přivaděče byly uzavřeny a tábořila na nich ruská vojska. Projeli jsme až do Berlína s několika zastávkami kvůli prasklým pneumatikám. Měli jsme obuté předválečné Kudrnáče, které už toho měly hodně za sebou a často se v nich skřípaly duše. Lepilo se, podkládalo a stále pumpovalo. Němečtí policisté ve Wartburgu 900 jeli jednou ze zvědavosti dlouho za námi, a když už jsme opravovali asi potřetí, tak nám dokonce pomáhali pumpovat! To jsem si měl vyfotit! V Berlíně nás přepadla bouře a tak silný déšť, že mi otvory pro foukání teplého vzduchu od válců do kabiny valily proudy vody! Tábořili jsme na břehu říčního kanálu a budili pozornost posádek výletních lodí mácháním plenek a dětmi usazenými na nočnících… Sbalili jsme se tak rychle, že jsme tam ten nočník zapomněli. O rok později díky dozvukům Pražského jara 1968 jsme se vypravili s tatřičkou na dovolenou do Jugoslávie, na Istrii. Jeli jsme přes Rakousko a Alpy do Lublaně. Stoupali jsme přes Loibelpass, kde bylo přímo nařízeno zařadit 1.rychlostní stupeň! Vystoupali jsme na jeden zátah 900 metrů převýšení rychlostí 4 km/hodinu. Moderní auta nás předjížděla jen o maličko vyšší rychlostí. Když jsme sjížděli dolů, bylo to horší. Tatra už měla přesoustružené, tenké a tedy už „měkké“ brzdové bubny, vypodložené pakny na excentrech, byla plně naložená, takže ubrzdit ji, to byl boj! V kempech v Koper Umag a v Savudriji jsme budili pozornost, dokonce se s tím podivným historickým autem nechala vyfotit nějaká místní hudební skupina.    Tatřičku jsme prodali v roce 1973 studentovi filosofické fakulty Jiřímu Losovi, který bydlel v Mikulandské ulici. Po prodeji jsem mu pomáhal ještě s opravou poškozené hrušky v diferenciálu, ale pak už jsme se jeden druhému ztratili z obzoru, takže netuším, co se s naší tatřičkou stalo. Měli jsme typ z roku 1932, polokabriolet standard, který neměl „nůžky“ stahování střechy a my jsme střechu také nikdy nestahovali. Dokonce jsme plátěnou střechovici natřeli impregnační barvou, aby nám tam nezatékalo. Potah pak úplně ztvrdnul, takže by to stejně nešlo.

Tatra zažila i jednu vážnou havárii v roce 1970 u tzv. akcízu (výběrčí brány mýtného-akcízu u vstupu do města) v Jinonicích. Dnes už to tam stavebně vypadá úplně jinak. Vyřítila se na nás taxikářská volha a ošklivě nás z boku servala. Vysypalo se sklo ve dveřích a manželku a dceru zle pořezalo. Později jsme měli ještě jednu menší nehodu, kdy do nás na Smíchově nacouval náklaďák Praga RN a rozbil nám originální reflektory a kapotu.“Pan Vlach mě pak pozval k sobě domů do Řeporyjí, půjčil mi krásné fotky, které vám nyní nabízím, a věnoval mi plné stavební kolečko náhradních dílů na T57, které byly 30 let zapomenuty na malé půdičce nad dílnou. (11/07)

T57 pana Vlacha-výlet do NDR